Proč nemoc vzniká

Autor: Jan Roth

 

Nemoc, jak již bylo v předchozí kapitole řečeno, vzniká na podkladě nadměrného odumírání buněk černého jádra (substantia nigra), které je uloženo ve středním mozku (horní část mozkového kmene). Tyto buňky mají za úkol vyrábět dopamin. Chybějící dopamin naruší správnou regulaci činnosti bazálních ganglií a tím dojde k projevům onemocnění. Příčiny, proč dochází k odumírání těchto nervových buněk, však doposud objasněny nejsou. Výzkum posledních třiceti let zaznamenal velký příliv nových informací, které umožňují vytvořit si určité představy o původu onemocnění, nicméně žádná představa není považována v současnosti za plné a pravdivé vysvětlení. První představa vychází z poznatků souvisejících s objevem látky, zvané ve zkratce MPTP. MPTP je přítomno v mnoha chemických produktech, např. v některých umělých hnojivech, v průmyslových zplodinách atd. Na začátku osmdesátých let 20. století bylo zjištěno, že u osob, kterým se MPTP dostalo ve větším množství do těla (při zneužívání špatně připraveného heroinu, kde se MPTP objevilo jako nežádoucí příměs), se poměrně náhle vyvinuly příznaky prakticky od Parkinsonovy nemoci neodlišitelné. MPTP samo o sobě nepůsobí jako jed, ale v metabolismu mozku, kam proniká krevní cestou, se přemění ve vlastní účinnou jedovatou látku poškozující buňky produkující dopamin. Jelikož MPTP a jemu podobné jedy jsou obsaženy ve stopových množstvích v mnoha chemických látkách (herbicidy, pesticidy, průmyslové zplodiny), vznikla hypotéza, zda se na vzniku Parkinsonovy nemoci tyto látky příčinně nepodílí. Fakt, že Parkinsonovou nemocí onemocní pouze někteří lidé, se vysvětloval zvláštní citlivostí některých osob a jejich neschopností odstranit tyto jedy z organismu dříve než zapůsobí. Bylo provedeno mnoho studií snažících se tuto teorii – že Parkinsonova nemoc je otrava přicházející ze zevního prostředí – podpořit, ale přesvědčivé důkazy chybí. Jiná hypotéza je založena na zjištění, že v mozcích osob trpících Parkinsonovou nemocí se vytvářejí v nadbytečném množství látky (např. typu volných radikálů kyslíku), které mohou za jistých okolností poškozovat nervové buňky. Za normální situace jsou však obvykle v rovnováze s jinými látkami, které tomuto účinku zabraňují – neutralizují jej. Vznik těchto látek je nedílnou součástí života každé buňky, ale pokud by rovnováha mezi tvorbou a neutralizací byla narušena, ať již pro nadměrnou tvorbu potenciální jedovaté, či pro nedostatečnou tvorbu ochranné látky, dojde k poškození příslušných oblastí mozku. Volné radikály kyslíku vznikají ve velkém množství především v těch oblastech mozku, kde se tvoří a rozkládá právě dopamin. Proto by podle této myšlenky mohlo poměrně snadno dojít k odumření právě těch buněk, kde je dopamin přítomen ve vysokých koncentracích – tedy nervových buněk substantia nigra (černého jádra). Tak by mohlo dojít ke vzniku Parkinsonovy nemoci.

 

Je Parkinsonova nemoc dědičná?

V posledních letech se v odborné literatuře stále více a častěji diskutuje role a význam dědičnosti ve vzniku Parkinsonovy nemoci. Tento zájem zpočátku vycházel pouze z faktu, že epidemiologické analýzy prokazovaly přibližně 3% výskyt nemoci v přímém příbuzenstvu osob postižených touto nemocí, což je víc než běžný výskyt Parkinsonovy nemoci v populaci (nicméně na tomto místě je nutno podotknout, že vysoký výskyt jakéhokoliv problému či nemoci v rodinách nemusí nutně vždy svědčit pro dědičnost, ve hře je i spousta dalších faktorů: výchova, strava, zvyky, místní životní prostředí atd.). Zdálo se tedy pravděpodobné, že dědičné vlastnosti nějakým způsobem zvyšují pravděpodobnost přenosu nemoci z předků na potomky. Tímto tématem se zabýval široce pojatý výzkum. Velká důležitost byla vkládána do studií zabývajících se jednovaječnými a dvojvaječnými dvojčaty, z nichž jedno trpělo Parkinsonovou nemocí. Pokud by totiž vloha pro chorobu byla přenášena dědičně, její výskyt u dvojčat (z nichž jedno touto nemocí trpí) by měl být podstatně vyšší i u jejich sourozence a to především u jednovaječných sourozenců. Výsledky těchto studií však nebyly přesvědčivé a svědčily spíše proti této možnosti, minimálně svědčily proti možnosti, že by Parkinsonova nemoc byla přenášena pouze jedním změněným genem (mutací). Vznikla tedy představa tzv. polygenního přenosu, tj. že k vzniku nemoci je zapotřebí více změněných genů současně a pravděpodobně ještě za spoluúčasti speciálních vlivů ze zevního prostředí. Další fakt, který zpochybňuje vznik nemoci na podkladě jednoho změněného genu u všech nemocných, je pouze vzácně se vyskytující výrazné nakupení výskytu nemoci v rodinách. V naprosté většině všech případů Parkinsonovy nemoci v populaci není prokázáno nakupení více případů v rodinách, a to svědčí pro tzv. sporadický (tj. nedědičný) charakter vzniku Parkinsonovy nemoci. Velkou změnu v pohledu na roli dědičnosti u Parkinsonovy nemoci však přinesla 90. léta 20. století. V rodinách s nakupením onemocnění (více postižených přímých členů rodiny) byly objeveny konkrétní změny v konkrétních genech (tzv. mutace), způsobující její vznik u těchto osob. Celkově bylo popsáno 13 takovýchto mutací a známe již i některé produkty těchto mutací – bílkoviny, které se pod vlivem změněné dědičné informace vytvářejí po stránce struktury jinak a mají tedy i jiné vlastnosti. Význam těchto studií tkví v tom, že nyní lze u těchto rodin (a v modelování obdobných změn na výzkumných zvířatech) sledovat cestu rozvoje chorobných změn od postižené bílkoviny až k příznakům Parkinsonovy nemoci. Takto bude mnohem lépe možné definovat, co se vlastně v mozku na počátku choroby děje a proč se tak děje. Je totiž vysoce pravděpodobné, že i u nedědičného vzniku Parkinsonovy nemoci (opět je nutné zdůraznit, že je to většina všech případů) dochází v mozku nemocných osob k podobným „chemickým“ změnám, byť jinak nastartovaným než změněnou dědičnou informací. Vznik nemoci je zřejmě podmíněn určitým chorobným procesem, určitou cestou chemických změn v mozku. Tuto cestu ale lze spustit mnoha způsoby: změněnou dědičnou informací, získanou poruchou, vlivem zevního prostředí atd.

 

Pokud tedy vznikne Parkinsonova nemoc u osoby po 50. roce věku a u přímých příbuzných se nevyskytla, není důvod k obavám, že vlohu pro tuto nemoc předala svým potomkům či že její sourozenci jsou touto nemocí taktéž ohrožení.

 

Pouze v případě, že onemocnění vznikne před 40. rokem věku, je riziko přenosu vyšší (mezi 10–20 %). V současnosti míru rizika však nedokážeme přesněji určit, zatím nelze v České republice vyšetřovat konkrétní formy změněné dědičné informace (stanovit tzv. mutaci genetickým testem), nepřímo lze však riziko zpřesnit při konzultaci genetika a sestavení kompletního rodokmenu.

EXPY sekce je součástí Neurologické společnosti ČLS JEP, není organizačně nijak propojena a nezávisí ani nesouvisí s činností státních úřadů, průmyslových a obchodních subjektů, podpůrných pacientských společností, nadačních a charitativních organisací. Součástí činnosti však může být spolupráce s uvedenými subjekty v zájmu plnění cílů expy sekce.