Jak nemoc vzniká

Autor: Jan Roth

 

Schopnost ovládat pohyby lidského těla je velmi složitý proces, na kterém se podílí nejen mozek, ale i mícha, nervové svazky, svaly, šlachy a klouby. Plán tohoto pohybu, jeho účelnost, souhra a uměřenost pohybů atd. jsou výslednicí spolupráce mnoha oblastí mozku. Jedno z významných postavení v těchto funkcích zaujímají bazální ganglia – mozková struktura – shluky nervových buněk zanořené v hloubi mozkových hemisfér. Aby bylo snadné pochopit mechanismy vzniku Parkinsonovy nemoci, je nutno na tomto místě podat stručné vysvětlení některých obecných pojmů anatomie a fyziologie nervstva. Jednotlivé buňky nervového systému mezi sebou komunikují pomocí svých výběžků, jejichž konci se navzájem dotýkají. Toto spojení se nazývá synapse (obr. 4.1). Přechod informace (výkyvy elektrického napětí – řádově v mikrovoltech) z jedné buňky na druhou prostřednictvím synapse je umožněn uvolněním určité látky do mikroskopického

 

Schéma synapse. Dopamin se tvoří v první buňce z aminokyseliny tyrosinu (TYR) přes meziprodukt levodopu. Poté se uvolňuje do synaptické štěrbiny a působí na receptory (R) druhé buňky

 

prostoru mezi jednotlivými spoji (synaptická štěrbina). Těmto látkám, uvolňujícím se z výběžků těl nervových buněk, se říká transmitery (nervové přenašeče). Transmiter, uvolněný do štěrbiny synapse, se zachytává na membráně druhé nervové buňky, a to na bílkovinné struktuře zvané receptor. Tato bílkovina je citlivá vždy jen vůči jednomu transmiteru, ostatní nechává plout v prostoru synapse. Spojení transmiteru s receptorem umožní přenos informace z první na druhou nervovou buňku. Charakter přenosu, tj. útlum či vzruch, je závislý na vlastnostech transmiteru.

 

Podkladem Parkinsonovy nemoci je snížení tvorby jednoho transmiteru, a to látky nazývané dopamin.

 

Dopamin se v mozku tvoří především v tzv. středním mozku, v jádru zvaném substantia nigra (černé jádro). Odtud je výběžky těl nervových buněk tohoto jádra transportován do jiné oblasti bazálních ganglií, do tzv. striata (žíhaného jádra), odkud je uvolňován do synapsí.

 

Pokud je dopaminu na synapsích nedostatek, striatum nemůže dobře pracovat a dochází k poruše regulace hybnosti, k projevům Parkinsonovy nemoci.

 

Pro hlavní hybné příznaky Parkinsonovy nemoci má nedostatek dopaminu v systému bazálních ganglií zcela zásadní význam. Všechny projevy onemocnění však nelze přičítat výlučně nedostatku dopaminu v bazálních gangliích. Bylo zjištěno, že kromě nedostatku dopaminu dochází v mozcích pacientů s Parkinsonovou nemocí i ke změnám některých jiných transmiterů (např. serotoninu, glutamátu, kyseliny gama-aminomáselné atd.) a systémů. Tyto poruchy podmiňují celou řadu dalších obtíží trápících své nositele především v pozdějších stadiích onemocnění a bohužel nereagují na léčbu založenou na náhradě dopaminu. Proč dochází ke snížení tvorby dopaminu je v současnosti již jasné. Buňky v černém jádru, které mají za úkol jej vyrábět, v nadměrném počtu odumírají. Proč ale dochází k této buněčné odúmrti není doposud známo. Blížeji budeme tento problém diskutovat v kapitole 5. Abychom mohli dobře pochopit nejen vývoj klinických příznaků Parkinsonovy nemoci, ale i předpoklady jejího vzniku, musíme mít na zřeteli následující poznatky:

  1. Aby se Parkinsonova nemoc projevila, musí být minimálně 50 % buněk substantia nigra, které vyrábějí dopamin, zničeno a dopamin ve striatu musí poklesnout minimálně o 70–80 % z původního množství.
  2. I u zdravých osob dochází v průběhu stárnutí k určitému poklesu počtu těchto buněk a množství dopaminu, ale nikoliv do této míry.

 

Nemoc se tedy projeví u člověka, jenž ztratil již polovinu svých buněk v substantia nigra, a zbylé buňky nejsou již schopny vyrobit více než 20–30 % původního množství dopaminu.

 

Co však předchází tomuto stavu, je ještě velkou neznámou. Člověk se sníženou tvorbou dopaminu v substantia nigra, která však ještě nedosahuje míry uvedené pro projev choroby, netrpí příznaky Parkinsonovy nemoci. Je však v budoucnu ohrožen, protože je reálné, že ztráta bude pokračovat až do kritické hranice (obr. 4.2). Dnes se odhaduje období od prvotního startu ztrát dopaminu k prvním obtížím pacienta na zhruba 5–7 let.

 

 

Časový vývoj poklesu tvorby dopaminu a jeho vztah k projevům nemoci. Kritická hranice: při poklesu celkového množství dopaminu na 20 % se projeví Parkinsonova nemoc; A – změny způsobené normálním stárnutím nedosahují kritické hranice; B – doposud neznámý podnět (či podněty) způsobí urychlený zánik buněk vyrábějících dopamin

 

V současnosti existují již technické možnosti jak tento nedostatek dopaminu, který ještě nedělá dané osobě problémy, zjistit. Je to přístroj detegující nepřímo množství buněk vyrábějících dopamin – tzv. pozitronová emisní tomografie (PET) a jednofotonová emisní tomografie (SPECT-DaTScan). Bohužel však nemáme v ruce nástroj, jak „vytipovat” v populaci všechny osoby ohrožené v budoucnu Parkinsonovou nemocí a tyto osoby vyšetřit.

 

V posledních letech se objevila nová hypotéza vývoje Parkinsonovy
nemoci
založená na studiích H. Braaka, německého neuropatologa. Podle ní první změny nastávají několik let před počátkem hybných obtíží
v dolní části mozkového kmene a projevují se poruchami spánku, zhoršením čichu a depresemi. Teprve později dojde ke změnám, které známe jako vlastní Parkinsonovu nemoc, tedy hybné projevy způsobené nedostatkem dopaminu v důsledku zániku nervových buněk horního kmene, které tuto látku produkují. V dalším vývoji se chorobné změny přesouvají ještě výše – do mozkových hemisfér – a jsou zodpovědné za další projevy pozdních fází Parkinsonovy nemoci, např. za poruchy paměti atd. Zatím však tato hypotéza není všeobecně akceptována a bohužel nám neodpovídá na otázku, proč celý problém vzniká.

EXPY sekce je součástí Neurologické společnosti ČLS JEP, není organizačně nijak propojena a nezávisí ani nesouvisí s činností státních úřadů, průmyslových a obchodních subjektů, podpůrných pacientských společností, nadačních a charitativních organisací. Součástí činnosti však může být spolupráce s uvedenými subjekty v zájmu plnění cílů expy sekce.